sobota 29. září 2007

Ten třetí...

Chtelo se ji bezet... Chtelo se ji utect ode vseho, co tu na tom svete ma a mela...
Jen bezet a mit pocit,ze vse nechava za svymi zady...

Ostry vitr ji slehl do tvare...Cim rychleji bezela, tim vic se o ni vitr otiral a tim vic ho citila - nechtel ji nechat opustit ty minuty,dny a roky za sebou...

A pritom to bylo to jedine,co ted opravdu potrebovala...Chtela zmizet,zmizet od vsech lidi....Byt sama...Ticho...Tma....A klid...

středa 26. září 2007

O bolesti . . .

Láska způsobuje bolest. Ale taky bolest léčí. Láska prostě bolest je.

Bolest není od lásky nikdy daleko. Láska vám může srdce naplnit, pak zlomit a to zlomené srdce zase vyléčit. A platí, že každá láska vlastně končí nešťastně, dřív nebo později - pprotože i v případě, kdy třeba láska trvá celý život, tak jeden nutně umře dřív a zanechá toho v zármutku...


Láska je slepá - a láska taky otevírá oči.
Zamilovat se do osoby jiné rasy,jiného náboženství nebo společenského postavení bývá dříve či později jak bolestivé tak poučné. Zamilovat se do osoby opačné sexuální orientace dřív nebo později přinese bolest i poznání. A zamilovat se do lásky víc než do člověka vám způsobí bolest a přinese moudrost. Dříve či později. Láska je veličina aktivní - není to rybník, ale řeka.

Z lásky se vám může chtít umřít - ale taky můžete pro lásku chtít žít...

Udál se mě příběh...Správně, neříkám, že se mi děje, on už se udál - filmová páska se přehrála a zasekla na konci... Už jen šum...

Byl to krásný příběh, jak pohádka... Ale přes všechnu tu lásku v příběhu je ona bolest. V tom příběhu je pach spáleného masa a žár hořícího srdce. O takové lásce je Hemingwayův román Sbohem,armádo, jenže Hemingway si to vymyslel. V tom mém příběhu šlo o jiné sbohem.O takové,jež vás vysvobodí, přitom na bolesti přidá.

Dva lidé si to prožili. Bolest a láska jsou pravdivé...

pondělí 24. září 2007

Malá tajemtví . . .

Každý je máme... Každý máme svá malá tajemství...


...Vždy, když ráno odcházím do práce, instinktivně kouknu před vchod do školy, který je na druhé straně silnice... Co kdyby tam stál nějakej hezkej kluk... ? ...
...Vždy, když se vracím odněkud domů a k domu se blížím zepředu, zvednu oči a sjedu pohledem okno ve 4. patře... Kdysi tam bydlel kluk, se kterým jsme se hodně nasmáli... Vím, že je daleko, nohama stojíme naproti sobě, ale i přesto se tam vždycky podívám... Co kdyby se tam náhodou objevil?...
...Když jdu po Havelském tržišti na oběd a procházím podloubím, ve kterém se snažím najít pár volných dlažebních kostek bez cizinců, po nichž bych mohla projít, míjím jednu restauraci... Ani nevím, jak se jmenuje... Ta restaurace... Ale pracují tam dva kluci, pinglujou... Kdybyste se mě zeptali, jak se jmenují nebo snad chtěli jen trochu upřesnit, jak vypadají, nepověděla bych vám ani jedno... Na jména jsem se nikdy neptala, proč taky... Ani bych vám neřekla, jak vypadají... Nevím to, nevzpomenu si... Každý den si věnujeme pět deset kroků a úsměv, který potěší... Vím, že kdykoliv tam půjdu, alespoň jeden z nich tam bude stát a pošle mi úsměv... Jakmile těch "jejich" pár metrů minu, nemám už je v hlavě...Nemyslím ani na jednoho z nich, jen mě hřeje ten úsměv... Úsměv za třicet dlažebních kostek...
...Když se se psem vydáme ven, vždycky se podívám do jednoho okna, kde kdysi bydlel on... On s velkým O... Taky už tam nebydlí... Ale je to zvyk a spousta hezkejch vzpomínek...
...Potkávám u stánku se zeleninou u nás na sídlišti jednoho kluka... Už několik let... Skoro každý den... Nikdy jsme si neřekli ahoj, ani když jsme se párkrát potkali ve městě. Vždy jsme se na sebe jen usmáli...

Těch tajemství je strašně, strašně moc... Ale i když je moře tajemství a i kdyby jich byl oceán, přes všechny ty úsměvy, přes těch pár dlažebních kostek a pár rozsvícenejch oken, do kterých se den po dni koukám, i přes to všechno vím, koho miluju, komu a ke komu patřím...

Každý máme svá malá tajemství... I ten, kdo říká, že je nemá...

A přiznejme si - i přesto, že někomu patříme a někdo už to naše srdce zabral, bez těch malých tajemství by to nebylo ono...

neděle 23. září 2007

Neviditelný . . . Skoro . . .

Vyjděte v noci ven. Před dům, před panelák, na zahradu, kamkoliv...
Sedněte si před panelákem na lavičku, na zahradu před
dům nebo třeba jen na schody.
A podívejte se nahoru, tam nad Vás, do té tmy...
Vidíte to?
...Vidíte tam nahoře, jak jsme strašně malí?...
Skoro neviditelný?...
Každý večer,když vyjdu ven se psem a padne na mne ta tma... Každý večer mne to napadá... Podívám se nahoru, do toho nekonečna, který nám alespoň trochu přibližují ty střípky, co na nás blikají... A hned první, co mě napadne, je, jak strašně malí, nepotřebný a nicotní jsme... Vypadala by ta černá noční obloha jinak, kdybysme tu nebyli?... Svítily by ty hvězdy jinak?... Ne, nic by se nezměnilo...