Malá tajemtví . . .

Každý je máme... Každý máme svá malá tajemství...


...Vždy, když ráno odcházím do práce, instinktivně kouknu před vchod do školy, který je na druhé straně silnice... Co kdyby tam stál nějakej hezkej kluk... ? ...
...Vždy, když se vracím odněkud domů a k domu se blížím zepředu, zvednu oči a sjedu pohledem okno ve 4. patře... Kdysi tam bydlel kluk, se kterým jsme se hodně nasmáli... Vím, že je daleko, nohama stojíme naproti sobě, ale i přesto se tam vždycky podívám... Co kdyby se tam náhodou objevil?...
...Když jdu po Havelském tržišti na oběd a procházím podloubím, ve kterém se snažím najít pár volných dlažebních kostek bez cizinců, po nichž bych mohla projít, míjím jednu restauraci... Ani nevím, jak se jmenuje... Ta restaurace... Ale pracují tam dva kluci, pinglujou... Kdybyste se mě zeptali, jak se jmenují nebo snad chtěli jen trochu upřesnit, jak vypadají, nepověděla bych vám ani jedno... Na jména jsem se nikdy neptala, proč taky... Ani bych vám neřekla, jak vypadají... Nevím to, nevzpomenu si... Každý den si věnujeme pět deset kroků a úsměv, který potěší... Vím, že kdykoliv tam půjdu, alespoň jeden z nich tam bude stát a pošle mi úsměv... Jakmile těch "jejich" pár metrů minu, nemám už je v hlavě...Nemyslím ani na jednoho z nich, jen mě hřeje ten úsměv... Úsměv za třicet dlažebních kostek...
...Když se se psem vydáme ven, vždycky se podívám do jednoho okna, kde kdysi bydlel on... On s velkým O... Taky už tam nebydlí... Ale je to zvyk a spousta hezkejch vzpomínek...
...Potkávám u stánku se zeleninou u nás na sídlišti jednoho kluka... Už několik let... Skoro každý den... Nikdy jsme si neřekli ahoj, ani když jsme se párkrát potkali ve městě. Vždy jsme se na sebe jen usmáli...

Těch tajemství je strašně, strašně moc... Ale i když je moře tajemství a i kdyby jich byl oceán, přes všechny ty úsměvy, přes těch pár dlažebních kostek a pár rozsvícenejch oken, do kterých se den po dni koukám, i přes to všechno vím, koho miluju, komu a ke komu patřím...

Každý máme svá malá tajemství... I ten, kdo říká, že je nemá...

A přiznejme si - i přesto, že někomu patříme a někdo už to naše srdce zabral, bez těch malých tajemství by to nebylo ono...